GR 20 - Korsika

GR 20 - 180 km dlouhý trek napříč Korsikou.

První den GR20 za námi. Jak jsme se sem vůbec dostali? Na jaře jsem řekla kamaradovi přání, že bych chtěla na GR20, ale znám své cestovatelské schopnosti a protože jsem schopná se díky své roztržitosti ztratit i v ostravském MHD, nemyslím si, že je vhodné, abych jela sama. "Nechceš vzít svoji přítelkyni k moři a pomoct mi s transportem?"

A tak to všechno začalo. Postupem jsem ještě překecala Terezku, a tak nás kamarád včera naložil do auta a po 25 h. jsme se ocitly na začátku naší cesty po GR20. Teploměr ukazuje 34°C a my začínáme stoupat vzhůru a na zádech máme 18 kg krosny. Je strašné horko, v hlavě mi hučí, leje ze mě jako z konve a v tom, oáza! Malý potůček, ve kterém si jako dámy lehce opláchneme obličeje. V reálu to vypadá asi tak, že tam narvu hlavu a je mi úplně jedno, že mi teče do krosny.

Hory jsou tu neskutečné, jsou krásné, je tu spousta ještěrek, které fakt nesnáším, volně pobíhajících kraviček, kterých se bojím  a vlastně nevím, co s ní mám dělat. Život mě naučil, co mám dělat, když se mi do cesty připlete vůl, ale co s takovou krávou? Moje: " Krávo, kravičko, popojdi maličko." Poprvé zabralo, ale druhá kráva to měla na háku, také tu není ani trochu stínu, který potřebuji.

A protože jsem na dámičku vzala suchý šampon, sprcháč, deodorant, kávičku, čajíček (kdyby náhodou mrzlo) a spoustu jiných zbytečností, nechala jsem doma stan. To znamená, spíme pod širákem a co to znamená pro mě a můj vztah k ještěrkám? Mám pocit, možná intuice či šestý smysl, ale tenhle trek se jistě intimně sblížíme.

Po 7 km a 1000 nastoupených metrech jdeme spát. Na jedné straně máme výhled na nádherné hory a na druhé vidíme osvětlené pobřeží.

Den 2: v půl 6 nám zazvonil budík. Zatímco já jsem ještě spala, Terezka už se balila. Vycházíme, k snídani zakousneme jen tyčinku, že za hodinu jsme u refuge a tam si uvaříme kaši. Potom, co jsme 1 km šly hodinu jsem usoudila, že na refugi si dáme spíš brzký oběd. Ono se řekne 7 km a 800 výškových nahoru. Jenomže těch 800 výškových nahoru je na prvním 3 km a zbytek nic. Celkově nám naše výpočty a plány moc nevychází. Kilometrově to vychází málo, výškové převýšení není zas tak hrozné, ale ta náročnost. Chvílemi jsem si připadala jako při výstupu na Lomnický štít. Jenomže tam jsem měla malý batůžek, helmu a jištěna jsem byla lanem. Zatímco tady nemáme žádné jištění, naopak, máme velké batohy, které nás převažují.

Největší zjištění dne bylo, když mi Terezka řekla, že tenhle trek je její první na těžko. Terezka je velice šikovná, obdivuju ji. Já být na jejím místě, řvu po mně od rána do večera. Již od rána víme, že máme každá jiné tempo. Vyřešily jsme to tak, že ji vždy někde čekám, někdy půl hodinky, někdy hodinu, ale vždy mám přehled, kde je. 

Kolem oběda, co jsem na Terezku čekala, přichází se slovy, že je to v prdeli. Že to posrala. A já jsem byla v šoku, co se stalo. Víš, jak jsem měla dopustit vodu ve studánce, tak já ji přešla. To nevadí. Však jsou to jen 4 km. Ale korsické 4 km jsou jiné, než ty naše, šly jsme dalších 5 hodin. V jedné pasáži jsem usoudila, že je terén obzvlášť těžký, proto jsem nechala svoji krosnu ležet a šla Terče naproti, abych vzala její batoh a šla ke svému. Již to vypadalo, že bude cesta ok. Říkám, Terezko, nechám ti svoji vodu a já půjdu co nejrychleji dolů, dočepuju vodu a přijdu si pro tebe. Moje nervy. Celou dobu jsem si představovala, že někde leží, má zlomenou ruku, nohu, rozbitou hlavu. Přišla jsem k refugi, kopla pivo a kolu a s vodou zamířila za Terezkou. Je zdravá a živá, beru ji krosnu a opět jdu dopředu, že ji počkám u sprch. Po cestě vyzvedávám svoji krosnu zahozenou ve křoví a při příchodu do kempu koukám na zděšeně výrazy lidí, co to sakra všechno táhnu. 

Jeden úsek cesty byl nepřehledný, proto jsem tam Terče nechala obě hůlky, aby věděla, kudy jít. Přijde a ona je bez hůlek. Sakra, dobře. Jdi koupit pivo, já běžím zpět asi 480 m do kopce pro hůlky. Není to moc, ale po tom, co jsme dnes zdolaly, je toho moc. Přicházím do kempu potřetí, samozřejmě bez hůlek, ty už někdo donesl do kempu, takže naprosto zbytečná cesta. Už jsme známé. Terezka jako bojovnice a já jako ta horská koza, co běhá hore dole a pořád nemá dost. Jo, a už máme nového kámoše. Je z Belgie a myslí si, že jsme šílené. Ale víte co, nás to prostě baví.

Takže já mám dnes 16 km 1550 výškových nahoru a 1200 výškových dolů. Ale to jsem šla já, já si dala některé etapy dnes 5x, co ušla Terezka vám musí říct sama.

Den 3: Kdybych věděla, co nás čeká asi zůstanu spát až do dne čtvrtého. Po probuzení se ptám Terezky. Jsi ok? Její pohled vynahradil všechny odpovědi co by mi mohla naservírovat. Podávám ji mast na bolest kloubů, analgetika, magnézium a vše to zalijeme slivovicí. Když ji vidím,jak trpí, navrhují ústup k moři nejkratší cestou. Terka je však bojovník a tuhle variantu odmítá. "Já to prostě vybojuji."

Pobalíme všechny naše zbytečnosti a vycházíme. Čeká nás přece jen 5 km, to zvládneme za chvíli a odpoledne si pořádně odpočineme. První 3 km je to jen a jen do kopce. Nejdříve Terce uteču u kávičky na ni čekám, ale když ji vidím, nasadím tempíčko vyjdu se svoji krosnou a vracím se pro tu její.

Stejná pohádka jako včera. Nevadí mi to, já mám sice silnější tělo, ale bez její podpory bych od prvního dne seděla na patníků u silnice a brečela, možná bych ani nevyšla. V polovině stoupání Terka řekne větu které jsem se nejvíc bála. "Je mi špatně, chce se mi zvracet, bolí mě břicho, jsem vyčerpaná." Tenhle stav jsem zažila už několikrát. "Dobře, sedni si, napij se, dej mi batoh." Po čase nacházím místo, kde je rovný plac. "Terezko tohle nemá cenu, uvařila jsem ti jídlo, najez se, napij se a aspoň hodinu budeš spát." Pokračujeme v našem výstupu, stále nejsme na vrcholu dnešní trasy. Nacházíme plac, kde by se dalo spát, je tam horské jezírko. Nabízím Terce, že zde zůstaneme, můžeme se koupat, pít bude co a zítra etapu dokončíme." Nikdy, já to prostě dojdu." A tak sedíme u další refugi, máme za sebou třetí etapu, nachozeno 7 km nastoupání 853 m. a sešli jsme 700 m.

Již zítra Terezka rozhodne, zda budeme pokračovat v našem treku, nebo pojedeme stopem k moři. Terezka ví, co pro mě GR20 znamená, ale zároveň ví, že už si nepotřebuju v horách nic dokazovat, že jsem schopná přistoupit na kompromis.

Den 4. : Večer jsme se skamaradily se Slovakama. Terka začala nalévat homemade czech whiskey a společně s pivem, které zakoupil Belgičan, vznikla pěkná párty. Abych pravdu řekla trochu jsem se zpumprlikovala a měla lehce problém trefit pod strom, kde jsme spaly. Chvíli to vypadalo, že místo pod strom, vrazím do stromu.

Ve 4 ráno mě probudil vítr. Mnoho hikerů již balilo své saky paky a vycházeli na túru. Já, jako pravá česká lemra, ještě zavřela oči a spala skoro až do 8.

Během třech dnů jsem snědla skoro všechno jídlo, co jsme měly nachystané na osm dnů. Proto bylo nutné doplnit zásoby v místním obchůdku pro hikery, Terka si splnila přání, koupila si bagetu a konečně se najedla. (Vyčerpaností tu skoro nejí.)

V 10 vycházíme. Před náma je 8 km 1188m. Stoupání a 956 m. klesání. Dneska je terén jiný než doposud. Něco málo lezení a jinak kamenné schody a šotolina. Nesnáším šotolinu, klouže to, sype se to a podjíždí to. Ráno mám značné problémy s chůzí, puchýře musím ošetřovat na 3x, než můžu konečně bezbolestně jít, jinak v nich tepe a cítím horkost. Terka už je v lezení relativně samostatná, ale její vyčerpání je znát na tempu. Již nějakou dobu, cca 2 hodiny, na Terku čekám u plesa, vařím si oběd a Terka přichází v půl 6. Máme za sebou půlku dnešní trasy. Rozhodnutí je jasné, zůstáváme tu. Takže usíname ve 2314m. Pod nejvyšší horou Monte Cinto. A zítra se pokusíme pomalu sestoupit k refugi. Máme 5 dnů na to, pomalu ujít 20 km k silnic,i odkud se přepravíme k moři a já Terezce za odměnu koupím láhev, aby se mohla řádně zpumprlikovat.

Celkově dnes 5 km a 900 m. nastoupáno.

Den 5.: Prosím rodinné příslušníky, aby dnešní příběh vynechaly. Zatím žijeme a to vám musí stacit. Vy ostatní si uvařte kávičku, nachystejte popcorn a pěkně se bavte.

Spíme ve 2300 m.n.m. pod širákem. Okolo jedné hodiny v noci mě vzbudil silný nárazový vítr. Začala jsem pociťovat strach. Ne o mě, ale o Terezku. Byl dobrý nápad brát ji sem? Neměla jsem být drsnější a zakázat ji pokračovat v cestě? Neměla jsem být přísnější a otočit ji v půlce dnešního výstupu a vrátit se? V tom něco uslyším. Ale ne? Jen to ne? "Terezo, vstávej, prší, vem to nejnutnější (toaleťák vzít prostě musela), zbytek tu nech a pojď za mnou." Při večerním prozkoumávání okolí jezírka jsem viděla převis, již v té chvíli mě napadlo, že kdyby pršelo, bude to dobré útočiště. Terezku tam dovedu, lehce sem déšť dopadá, ale není to zas tak hrozné. Uložíme se, v nohách upevníme pláštěnku pomocí kamenů a každá si svůj cíp pláštěnky drží u hlavy. Co myslíte, že se stane, když jedna z nás zadřímne? Celou noc jsme spaly tak napůl, fučelo, občas jsme dostaly vodní spršku do obličeje a k ránu začaly padat kroupy. Paráda, už stačí jen hromy, blesky a máme to komplet. Bacha na to, co si přejete. Za chvíli byly i ty hromy.

Okolo 7 h. stále prší,  Terezka se ptá, kdy začneme balit a zda vyrážíme. "Já nevím, jak ty ale já už tu zůstanu, nikam nejdu, já tu prostě umřu." "Kači, nemel a vstávej." No dobře tedy. Začneme stoupat, chybí nám 300 výškových metrů na 1 km. Je to zabíjárna po ránu. Ale zvládneme to. Chci si uvařit jídlo a kávu. Sakra, vařič je rozbitý. Nevadí, jdeme na Monte Cinto 2706m.n.m.. Terezce se plní sen a zdoláváme nejvyšší horu Korsiky. Pak už nám zbývá jen sejít 4,5 km a 1150 výškových metrů. Cesta je hodně kamenitá, ujíždí to, občas musíme zase lézt, celý den bojujeme s nárazovým větrem. Chvílemi musíme zastavit a čekat až přejde. Jsme zničené, po včerejší zkušenosti jsme si pronajaly v refugi poprvé stan, potřebujeme se vyspat.

Terezka má nohy samou modřinu, stehna v jedné křeči, o puchýřích raději nemluvit. Já dnes únavou několikrát spadla, jednou nešikovně a koleno jsem si narazila o ostrou hranu kamene, krosna mě uzemnila k zemi, začala jsem brečet. Brečela jsem tak dlouho, než mi došlo, že nikdo nepřijde, že se budu muset z pod krosny dostat sama a nohu rozhýbat. Jsme bolavé, vyčerpané, ale zatím zvládáme. Máme za sebou 5 km, 536 m. stoupání a 1394 m. klesání

Den 6.: Je 6:30 a budíme kemp hysterickým smíchem. Terezka: "Mně ochrnuly končetiny, včetně těch horních a to od zápěstí po prsty." 

Teprve ráno zjišťuji, co vše jsem si včera pádem narazila, některé části se vybarvily a bolí i na dotek.

Po snídani se vydáváme směr další refugi. Trasa začíná být lehčí, nejtěžší část GR20 je za náma.

Stále fouká, občas lehká přeháňka. Ten, kdo na Google psal, že tu v červenci prší průměrné 1 den v měsíci, kecá. Vědět to, nechám doma deodorant, šampón a jiné kraviny a vezmu raději stan.

Dnes jsme měly v plánu ujít předposlední etapu naší cesty. Po příchodu do sedla Bocca di Foggialle se však razantně mění terén.

Z vysokohorského prostředí se rázem ocitáme na malofatranské hřebenovce.

Rozhodnutí je rychlé. Dnes to prostě dojdeme!

A tak jsme v naší cílové destinaci o den dříve. Dnes jsme ušly 16 km , nastoupaly 893 m. a sestoupily 936 m.

Nejsme na úplném konci GR20. Bohužel nás však volají povinnosti. 

Zhodnocení: GR20 jsem sice nedokončila, ale zažila jsem něco, po čem jsem dlouho toužila. Město mám ráda, neumím si představit žít na vesnici, ale tak jak město miluju, tak ho i nenávidím. Potřebuji tyhle životní restarty v horách, extrémní zážitky a vypětí. Zažila jsem zde pocity neuvěřitelného štěstí, strachu, vyčerpání, bolesti, okouzlení. Po dlouhé době jsem zde dokázala vypnout, od srdce se zasmát, ale i sednout na kámen, koukat do údolí a usedavě plakat. Na trailu se stala neočekávaná věc, zoufalství, hlad a žízeň mi dokázaly rozvázat jazyk a já začala mluvit anglicky. Původní plán byl, že půjdeme společně s Terezkou, budeme si povídat a filozofovat o životě. Naše rozdílné tempo však zapříčinilo, že jsem byla celý den sama. Bylo zajímavé pozorovat vnitřní prožitky ovlivněné fyzickou námahou. Strávila jsem dlouhé hodiny vnitřními dialogy, přemýšlela, co budu dělat dál se svým životem, co zajímavého bych mohla v životě ještě podniknout. Dokázala jsem i jen bezmyšlenkovitě jít a propadat v zoufalství při představě, co ještě musíme ujít.

Na téhle dovolené jsem si splnila několik snů, podívala se na GR20, viděla Pisu, vykoupala se v horském plesu a při cestě domů se ještě zastavíme v Benátkách. Mám spousty jiných snů a vím, že jednou se postupně splní, ale kdybyste náhodou věděli o někom, kdo by mi chtěl vydat knížku nebo jak se můžu dostat na expedici do Himálají, budu ráda, když mi pomůžete splnit mé další sny. A pokud mohu pomoct já splnit váš sen, napište, ráda vám pomůžu.

Když o tom tak přemýšlím, tenhle příběh vlastně není vůbec o mně. Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Terezka, je to příběh o holce, co má obdivuhodnou odvahu, neuvěřitelné odhodlání a nekonečnou vnitřní sílu. Já byla že začátku průvodce a pak už jen tichý pozorovatel.

Od samotného začátku nás čekaly problémy,  pronásledovala nás Červená Karkulka, šikanoval krvežíznivý vlk a zasedla si na nás paní Puchýřová. Ze začátku to nevypadalo vůbec nadějně, a proto, ač jsme celou GR20 nedošly, jsem ráda, že při naší 6denní cestě jsme ušly 59 km, nastoupaly  5869 m a sestoupily  4679 m.

Myslíte si, že včera byl konec příběhu? Tak to vůbec. Dokud nebudeme doma, pořád se bude něco dít!

Večer, již za tmy, jsme se vydaly hledat místo na spaní. ,,Terezko, hlavně se nelekni, je tu ohrada, asi tu budou kozy."

,,Kači, to nejsou kozy, to jsou prasata!!!"

,,Terezo, já už nikam nejdu, lehni a spi!"

A tak jsme dnešní noc strávily s prasaty za hlavou a hvězdami nad hlavou.

V průběhu noci vydeším Terku výkřikem. ,,Co zase blbneš?"

,,Terezo, mně skočila na hlavu liška."

Můj spánek je po čase opět narušen. ,,Terezo, proč mě budíš?"

,,Kači, když já nemůžu spát, spala jsem asi hodinu."

,,Můžu za to, že neumíš spát pod širákem?"

,,Mně nevadí spát pod širákem, ale já si nevzala prášky od bolesti." 

Následuje výbuch smíchu a celý kemp je opět vzhůru!

Ráno: ,,Kači, proč máš botu až tam?"

,,Já tu lišku zabiju!"

Přesouváme se do Alérie. Jsme na náměstí, k moři cca 4 km. Půjdeme pěšky.

,,Terezo, mně je zle, nesnáším horko, já to kašlu, jdu stopovat."

Hned druhé auto zastaví. Dejte si věci do kufru a sedejte. Pan dá kufřík s nářadím na klín, sotva dosáhne na volant, ale prý je to ok. Jedeme. Po cestě nás malém nabourá, ale již za 3 min. nás vykládá na pláži. ,,A co teď?" ,,Jdeme se koupat."

O hodinu později. ,,Já se nudím, proč lidi jezdí k moři?"

A tak tu ležíme na pláži a budeme tu spát, necháváme se sežrat komáry. Ale na hotelu by to byla ještě větší nuda.